Životopis

Obraz – Slovo – Čas

Tvorba třiatřicetiletého Miroslava Houry dospěla zralosti v polovině šedesátých let. Je dobře si uvědomit, že hodnoty, o něž mu vždycky šlo, jevily se v dobovém kontextu jako vysloveně „antimoderní“ a „tradiční“. Zatímco se široký proud naší současné umělecké produkce vrhl převážnou měrou do oblasti iracionální problematiky, odhlížející od tváře každodennosti, setrval Houra ve svém zájmu o život lidské bytosti obklopené věcmi tohoto světa. Vědomí sounáležitosti s lidským společenstvím je v malíři zabydleno od dětství, prohlubuje se a narůstá úměrně s přibývajícím životním poznáním. Houra ovšem není z rodu tvrdohlavců, uzavřených do myšlenkové klausury, kteří v nesnášenlivém roztrpčení popírají hodnoty, stojící mimo jejich vymezená hájemství. Do této chvíle měl jeho výtvarný projev podobu klidného vyprávění, sdělujícího autorův chápající pohled na člověka, prožívajícího svůj život bez velkých problémů, žijícího v civilním, technikou prostoupeném prostředí. Pojednou se ale v jeho grafických listech i obrazech děj zastavil. Bezstarostnost se vytratila. Cyklus „Lidé-domy“ přestává být přitakávajícím autorovým komentářem, přeměňuje se v symbol, osobně vyhrocený, který se bude ve svém obsahu prohlubovat a zpřesňovat. Parafráze biblických a mytologických motivů vedle podobenství jím prožitých událostí se stávají metaforou osudové problematiky tak trvalé, jako jsou základní otázky žití, vyvstávající znovu a znovu, po staletí, s neodbytností, která až mrazí. (Jan Škvára na okraj výstavy v Děčíně 1967)

Havárie: 23. května 1968. Havarie je vždycky nepříjemný, podivný karambol. Vybočení z normálu…Do konce července v litoměřickém špitále. Původní prognóza, že nepřežijem, je zažehnána… Konečně doma o berlích, konečně veselejší stav, až do okamžiku, kdy nás ve čtyři ráno budí telefon: Podívejte se z okna, jsme obsazeni…Okupace…Ta havárie měla i vedlejší dopady. Snažil jsem se dohnat zameškaný čas. Tři roky jsou dlouhá doba, zejména v čase velkých proměn. Celé katedře pozastaveno členství v partaji, byli jsme volání k takzvaným prověrkám… Sdělil jsem svou tezi, že jsem byl zdravotně mimo od jara 1968 a že mým cílem je dělat dobrou kantořinu a dobrý kumšt. Pozdě jsem pochopil, že vše bylo dávno rozhodnuto: naše výtvarná katedra svou odbornou aktivitou impotentní marxisty dávno štvala – vyloučen tedy, protože se chci věnovat jen kantořině a jen kumštu. A nakonec mě vyhodili i z fakulty. Konečně za mne někdo rozhodl, konečně budu na volné noze. Doháním termíny, ve spěchu ryji grafiky… (Heslo „havarie“ z nedokončené osobní encyklopedie MH)

Drobná grafika: V příležitostné grafice, v níž se M. Houra těšil mezinárodní pověsti, nalezl výzvu k uplatnění v miniatuře, v řešení problémů se zapojením písma do obrazu i se vztahy k přáním objednatelů. Od r. 1955 realizoval přes 700 exlibris. Část z nich patří přátelům, ale většina sběratelům. Jejich výjimečný úspěch dokládá tucet cen a medailí z mezinárodních soutěží, což vyniká tím spíš, že jde o ocenění z období nadvlády technik z hloubky. Většina Hourových exlibris vznikla v linorytu, od druhé poloviny 60. let často barevně, sotva 5 % jich pak umělec vytvořil suchou jehlou a jen okrajově použil jiné grafické techniky. Mezi motivy exlibris dominují slunné stránky lidské existence, lidské dvojice jako znaky lásky, rodiny a pokračování života, symboly domů jako zástupná znamení domova, bezpečí a zakořenění; takřka všudypřítomné květy nebo slunce jakoby zaklínají životní štěstí a radost, hvězdy a lodě zase připomínají časoprostorové přesahy lidské touhy, siluety koní ztělesňují vitalitu, ušlechtilou a nekořistěnou sílu. Umělcovy sklony k rytmickému opakování a zmnožování totožných prvků, související zjevně s hlubokým cítěním hudby, jak je zřejmé i vysokého zastoupení hudebních motivů, spolu s jeho hravostí, hloubavostí i řemeslnou poctivostí a úsilím o přesnost výrazu vedly k invenčním hrám s motivem nebo k jeho posouvání po ose příběhu: obojí našlo uplatnění ve více než deseti tematických souborech exlibris. (Kouzlo exlibris, stránky Pavla Vlčka, sběratele exlibris)

Obrazy s reliefními rámy – Umělcovým přínosem české výtvarné tvorbě je podle kritiků jeho znovuobjevení funkce rámu. Houra je první, kdo od doby secese znovu chápe rám nikoli jako ohraničení obrazu, ale jako součást a další pokračování děje obrazu. Je to takové poselství, které nekončí orámováním obrazu, ale jde dál, čímž se rám stává součástí výtvarného sdělení. V tom je Houra skutečně jedinečný. Vzkříšení, Charón, Pocta rodnému kraji, Cesty, Lešanský exodus, Krajina touhy, Smutný obraz představují svým způsobem výjimečná, ojedinělá díla české výtvarné tvorby. MH sám o nich řekl: „Obraz má proto rám, aby malíř věděl, kde skončit. Plastičnost reliéfního rámu má nádhernou příchuť zápasu s konkrétním materiálem. Lipové dřevo medově voní, i když závěrečná polychromie, voskování původní chutě přehluší. Proces vzniku je pro autora větším zážitkem než výsledný tvar. Ten dlouhý čas se k principu spojení obrazu s reliéfním rámem vracím. Musím se vracet, je to posedlost.“ (Krkonošské noviny na okraj výstavy z díla M.Houry v chrudimském kabinetu ex libris, květen 1997)

Nejvyšší mozaika v Evropě se stala dominantním motivem výstavy Ústecké „Nanebevzetí“ Miroslava Houry. V expozici připomíná nedožité 80. narozeniny jejího autora. „Deset pater komunistického nebe“ či „Nanebevzetí dělnické třídy“, takové posměšné přezdívky dostalo dílo, které ústecký výtvarník vytvořil roku 1985 pro tehdejší budovu Krajského národního výboru Severočeského kraje na Mírovém náměstí. I když jeho téma nepochybně ovlivnila ideologie doby vzniku, jde o unikát vysoce hodnocený jak po stránce umělecké, tak po stránce technické. Výškou 25 metrů a šířkou asi 16 metrů představuje jednu z největších moderních mozaik v Evropě. Houru k ní inspirovaly gigantické mozaiky z dvacátých a třicátých let z Mexika. Zhruba na 400 metrech čtverečních symbolicky znázorňuje vývoj severních Čech. Na mozaice je přes 300 postav od Přemysla Oráče přes výjevy selských bouří a husitů přes stávkující horníky po dělníky v továrnách a důlní velkorypadlo. Dílo je zároveň nesporným technickým unikátem. Výtvarník musel nakreslit obrazy v měřítku jedna ku jedné. Kvůli tomu si pronajal odsvěcený kostel, kde strávil čtyři měsíce. Zároveň dvacet sklářů pod vedením předního českého mozaikáře F. Tesaře vyrábělo dva roky barevné části mozaiky, které pak dalších pět měsíců osazovali na budovu. Z původní podoby mozaiky pak v roce 1997 zmizel citát socialistické ústavy „Veškerá moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu“ který – proti původní autorově myšlence – prosadily tehdejší stranické orgány. Po roce 1989 pak autor na zakázku nového majitele domu, jímž byl tehdy okresní úřad, umístil do středu mozaiky motiv rodného domu na Sázavě jako symbol rodiny. Jinak ale na celé mozaice divák nenajde jediný politický symbol, ani hvězdu ani zkřížený srp s kladivem. „I když byl ochotný najít s režimem určitou míru kompromisu, aby mohl tvořit, z uměleckých hodnot nikdy neslevil,“ říká k tomu historik Martin Krsek. (Zdroj: https://usti.idnes.cz/hourova-vystava-v-usti-0v0-/usti-zpravy.aspx?c=A130918_1978705_usti-zpravy_alh)

Vyznání „Jsou objevy v hodnotách osudového prozření, které přicházejí nečekaně, v nepřipraveném čase, v nepředvídatelném místě. I toto mé poznání mě zastihlo bohužel až v pozdní zralosti Ohromen stojím konečně před vašimi obrazy, stojím před zázrakem: zemitě hnědé, medově okrové barvy, temná, až nečitelná plátna. Vaše paleta má stejné tóny, jakými vládli velcí malíři minulosti…Chci si rozumět s vašimi plátny, vstoupit důvěrně do jejich hmoty. Každý z vašich obrazů je svědectvím vždy začatého, nově vedeného zápasu o lidskou, rustikální, uměleckou pravdu, vaši pravdu. Fantasticky napsané, umocněné detaily figur – velké ruce, mohutné nohy, nelichotivé výrazy tváří…Z těch obrazů je přímo čitelná intenzita malířského zápasu. Z vašich obrazů sálá až nepochopitelná, přitom podmanivá bezohlednost k výslednému tvaru. V jakési až selské dřině vaší tvorby je vždy úchvatná prostota a jednoznačná odevzdanost vnitřnímu záměru – sdělit, vyslovit se. Tvořit.“ (Vyznání Constantu Permeke v Hourově soukromé publikaci Hledání otců)